Včely letěly krásně

Rekonstrukce fotografického Ateliéru Seidel v Českém Krumlově a znovuobjevení unikátní sbírky téměř sto čtyřiceti tisíc historických fotografií se stává nejen podnětem k vyprávění pohnutého životního příběhu dvou fotografů – otce a syna, ale vede také k oživení česko – německého dialogu, ke zpřítomnění dávných životů a zaniklé kultury. Přivádí k obecnému zamyšlení nad fotografií, která tu není jen historickým svědectvím, ale i prostředkem prožívání a vzpomínání. Natáčení dokumentárního filmu o Fotoateliéru Seidel začalo v únoru 2006. Ve ztichlé budově secesního ateliéru tehdy ještě dozníval tep života rodiny Seidlů a budoucnost se jevila nejistá, tak jako se v mrazivých dnech jeví nejistý první jarní výlet včel. Proud událostí se dal pomalu do pohybu a začala se rodit legenda. Během následujících tří let prošel Ateliér Seidel v Českém Krumlově podivuhodnou proměnou. Stará secesní budova dostala nový háv, vzácné přístroje byly restaurovány, fotografie na skleněných deskách přemístěny do depozitáře a zakonzervovány. Příběh rodiny fotografů, který se zdál být dávno zapomenut, nabyl nového lesku při pohledu na tisíce jakoby zázrakem dochovaných fotografií. Dokumentární film Včely letěly krásně zaznamenává vzpomínky pamětníků i živé dění kolem probíhající revitalizace ateliéru. Prostřednictvím archivních záběrů a starých fotografií nás přenáší do časů, kdy se na Šumavě plavilo dříví, těžila rašelina a včelaři se těšili z každoročního letu včel... Historické události posléze zamíchaly osudy lidí a navždy proměnili tvářnost česko-německého pohraničí. Díky pozoruhodnému podnikatelskému elánu i ojedinělému nadání nám oba fotografové Seidelovi zachovali věrný obraz světa, který by jinak nenávratně zmizel z našeho obzoru. Díky nim dnes můžeme na fotografiích studovat předválečnou šumavskou kulturu a společnost nebo se jen na chvíli zasnít, krátce se odpoutat a překonat běh času. Neboť fotografie jsou, jak píše Suzan Sontag, nejen dávkami informací, ale i oblaky fantazie. V průběhu tříletého natáčení přicházejí do ateliéru lidé, kteří tu kdysi pracovali nebo je s tímto místem spojuje rodinná historie. Jsou tu lidé z obou stran hranice, kteří dosud pamatují Franze Seidela a jeho ženu, lidé, jejichž svědectví je nadmíru osobní a sahá do období těsně po druhé světové válce. Fotograf Jan Štindl v ateliéru po válce fotografoval a retušoval, nyní se po dlouhých letech vrací na místo, které určilo jeho další životní směřování. Othmar Hanke, blízký rodinný přítel, byl po válce odsunut s rodinou do Rakouska - nyní se zasazuje o zřízení společné databanky fotografií Šumavy. Manfred Pranghofer, ředitel Böhmerwaldmuseum Passau, již před rokem 1989 usiloval o záchranu fotografií z Fotoateliéru Seidel a nyní do ateliéru přichází, aby se dal znovu portrétovat. V neposlední řadě Ing. Petr Hudičák, ředitel a duše projektu obnovy ateliéru a záchrany fotografické sbírky. Fotografie nalezené v ateliéru Josefa Seidla jsou dnes neocenitelným svědectvím jedné epochy, jsou pamětí zaniklé kultury, která po staletí utvářela ráz šumavského pohraničí. Stávají se také pojítkem lidí na obou stranách česko-německé hranice, kteří usilují o záchranu společného kulturního dědictví. (kino Světozor, 2009)